Sleeve note k CD JOSEF VEJVODA 70
Sem vložte podnadpis
Josef Vejvoda se opravdu uměl před sedmdesáti lety narodit! Přišel totiž na svět do rodiny kapelníka, jehož polka Škoda lásky se ve třicátých letech rozlétla do světa a lidem na celé planetě pomáhala lépe snášet útrapy 2. světové války.
Autor největšího českého hitu všech dob Jaromír Vejvoda svého nejmladšího syna do muziky nenutil; moudře počkal, až ho přejde počáteční nechuť vyvolaná na hodinách houslí a teprve potom v něm začal pěstovat lásku k hudbě. Josef Vejvoda byl nesporným talentem předurčen pro studium na konzervatoři, jenže uliční výbor ve Vraném nad Vltavou usoudil, že mu chybí "puděro" (původ dělnicko-rolnický) a tak jeho přihlášku zamítl. Mladík si ale navzdory tomu cestu na konzervatoř našel a u profesora Špačka absolvoval studium v oboru hry na bicí nástroje. Na absolventském koncertu zahrál mj. se skupinou S+HQ svou skladbu Motus a ředitel Václav Holzknecht se nad jazzovou premiérou na půdě konzervatoře nejen nepohoršil, ale dokonce k ní srdečně gratuloval.
Vrozená muzikálnost zkultivovaná vzděláním usnadnila Josefu Vejvodovi jeho první kroky na jazzové profesionální dráze, po které došel až k životnímu jubileu v našich předních kapelách a ve společnosti sólistů jako Jiří Stivín, Karel Svoboda, Karel Velebný, Laco Déczi, Karel Růžička, Petr Král, Sváťa Košvanec, Emil Viklický, Robert Balzar, Kryštof Marek, Ondřej Štajnochr, a na které potkal věhlasné americké jazzmany jako Scott Robinson, Lou Blackburn, Joe Newman, Benny Bailey ad.
Technické vybavení školeného hráče ho v začátcích přivedlo také mezi čelné představitele soudobé vážné hudby: Marek Kopelent jej pozval do ansámblu Musica viva pragensis, kde hrál také avantgardní flétnista Petr Kotík. Pod jeho uměleckým vedením se Josef Vejvoda v souboru QUAX seznámil se smělými hudebními experimenty, ale v oblasti artificiální hudby se uplatnil především jako skladatel originální, ale konzervativněji orientované invence. Je např. autorem melodramů Promluv a žasni, anděli na poezii Reinera Marii Rilkeho nebo Vzpomínka na T. Scotta, v roce 2012 měla na Pražském jaru premiéru skladba Hommage à Karel Krautgartner a na Janáčkově máji 2015 zazněla jeho suita Celebration.
Křivdu komunistického režimu, který v roce 1948 zrušil slavnou Vejvodovu kapelu, napravil tím, že po tatínkově smrti populární těleso obnovil. Pro znovuzrozenou dechovku napsal v otcově duchu několik písniček, a v roce 1995 ji rozšířil o smyčce. Do rodinné muzikantské kroniky tak napsal další kapitolu s názvem Salónní orchestr.
Jubilejní dvojalbum nemůže zachytit všechny podoby, ale jen dvě hudební tváře Josefa Vejvody. První disk je kompilací jazzových live snímků, které nahrál s komorními sestavami i s big bandy. Přesně podle podtitulu alba se na nich představuje jako bubeník, skladatel a dirigent. S taktovkou v ruce řídil nahrávání vlastních skladeb Cassiopea, Super jet, Ohlédnutí, Regards to Chick, Old time, Agogo a Canopus, brilantní sólovou exhibicí ve skladbě Beyond category poslal pozdrav kolegovi Louie Bellsonovi a nahrávkou Décziho kompozice Tuturila připomněl jednu z nejlepších etap Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Ve společnosti sólistů jako Štěpán Markovič, Lorenz Raab, Kryštof Marek, Ondřej Štajnochr, Petr Král, Stano Palúch nebo Marcel Comendant natočil jako leader tria a bubeník skladbu Encore, standard Branforda Marsalise Waiting for Tain a další originál Audes, kterým složil hold bromovské saxofonové legendě.
Úvod druhého "filharmonického" disku je reminiscencí koncertního turné, před kterým v roce 2005 vznikla ve studiu nahrávka pětidílné suity Celebration a třídilné kompozice Brazilian Pearl Jubilee. Tyto skladby pak na dvanácti koncertech po celé republice živě provedla Severočeská filharmonie Teplice s dirigentem Tomášem Koutníkem, Trio Josefa Vejvody a hostující saxofonista Štěpán Markovič. Na přelomu let 2007 a 2008 natočil Sukův komorní orchestr Vejvodovu skladbu Three little loves, jejíž jednotlivé věty autor věnoval třem vnoučatům, a také jeho houslové Novelty concerto. Jeho druhá věta (Lento) je poslední nahrávkou mistra Josefa Suka. Bonusovou Parafrázi pro violu a orchestr premiérově uvedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s violistkou Jitkou Hosprovou v listopadu 2013 na slavnostním koncertu k 90. výročí Československého rozhlasu.
Existují prý jenom dva druhy hudby - ta která se líbí a ta, co se nelíbí. Nemůže být pochyb o tom, že Josef Vejvoda už 70 let poslouchá, hraje a skládá hudbu, která se mu líbí. Tím je splněn základní předpoklad pro to, aby se líbila i P.T. ctěnému publiku.